Princip rozúčtování nákladů na topení
Každý byt totiž sousedí stěnami, podlahou nebo stropem s jinými byty a nebytovými prostory. A pokud se v některé místnosti netopí, prostupuje do ní teplo právě skrz stěny, podlahu a strop z místností okolních. Čím chladnější nevytápěná místnost je, tím se vytváří vyšší teplotní spád a tím více tepla ze sousedství do ní proniká. Kdyby nevytápěný byt stál osamoceně, vyrovnala by se po krátkém čase teplota v něm s teplotou okolí a v zimě by se stal neobyvatelným.
Uvnitř bytových domů však neklesá teplota v trvale nevytápěných místnostech pod 15 °C ani, když venku panují tuhé mrazy. Což znamená, že sousední prostory fungují jako poměrně výkonné topení.
Kdyby se tedy náklady na vytápění rozdělovaly pouze podle údajů z poměrových měřidel, potom by ti, kteří si doma topí, a nechtěně tak vytápějí i byty sousedů, na tyto „chytráky“ dopláceli. Proto vyhláška č. 372/2001 Sb., stanovuje, že 40 % až 50 % nákladů na vytápění bytů v bytových domech je třeba rozdělit podle podlahové plochy a zbylých 50 % až 60 % podle poměrových měřidel. Úspora dosažená častým uzavíráním ventilů na radiátorech se tedy v platbě za teplo projeví pouze zhruba z poloviny a lidé, kteří si topí jen málo nebo vůbec, se tak částečně spravedlivě podílejí na úhradě ceny tepla, které k nim přichází ze sousedních bytů či nebytových prostor. Část úhrady vypočítaná podle poměrových měřidel zároveň zajišťuje, že ti, kteří šetří a teplem zbytečně neplýtvají, zaplatí v konečném vyúčtování méně.
